A jaké dětství jsi měl ty?

16. 4. 2015 23:48
Rubrika: Lidé kolem nás

Vždycky, když jsem byla v dětství nemocná, přišel taťka do pokojíčku a ptal se mě, jestli chci něco číst nebo něco vyprávět. Skoro pokaždé jsem odpovídala: „Vypravuj, jak´s byl malej.“ I když jsem ty příběhy už znala, těšila jsem se, že uslyším o dobrodružstvích v náchodských uličkách, o klučičích bitkách, o výpravách na hřbitov, ale i o dětských láskách, nepovedeném záškoláctví a o dalších lotrovinách. V duchu jsem si říkala, že až budu velká, budu taky svým dětem vyprávět, co všechno jsem zažila. Vzhledem k tomu, že jsem vyrůstala na vesnici a do svých čtrnácti let jsem žila bez mobilu a jen s občasným přístupem na počítač (mimochodem až do patnácti jsem se musela ptát rodičů, jestli na něj můžu jít-dneska mi to přijde fakt vtipné), můžu říct, že mám dost slušnou zásobu historek pro chvíle nemoci (nebo jakékoliv chvíle) mých budoucích dětí. Samozřejmě ne všechny příběhy jsou výchovné-například naše „hra“, kterou jsem si teď soukromě nazvala „revize bytovkových zvonků“ nebo přecházení zamrzlé nádrže, která už tak úplně zamrzlá nebyla; zkouška hluchoty paní, která svoji hluchotu jen předstírala,…(pokud si teď někdo říká, že jsme to fakt přeháněli, tak vás ujišťuju, že to nejhorší jsem vynechala a do té díry, která byla pod značkou Jiné nebezpečí, kterou jsme v první třídě odtáhli pryč, nikdo nespadl…-nebojte, vždycky nás někdo viděl a vynadání, výprask a podobné „odměny“ na sebe nenechaly dlouho čekat. Navíc já jsem se ke všemu ještě přiznala pro jistotu doma, takže jsem si tu „odměnu“ prožila většinou dvakrát). Nebo příběhy o tom, jak jsem se táhla v zimě ze školy třeba hodinu domů, protože jsme museli s kamarády změřit, kdo vydrží dýl s hlavou zabořenou do hromady sněhu nebo o tom, jak jsem s kamarádkou pořádala pro svoje spolužáky turistický pochod Mastecký kastról (největší účast byla na třetím ročníku-dvacet spolužáků).

Proč to vlastně píšu?

Protože mě mrzí, když vidím svoje příbuzné-bráchu nebo bratránky a sestřenice, jak tráví svoje dětství u počítače a jít ven je pro ně utrpení. Co budou vyprávět oni svým dětem? Jak se dostali do dalšího levelu? Naprosto chápu rodiče ve velkých městech, že se o svoje děti bojí. Já sama se bojím na některých místech v Praze, natož abych někam do parku vypustila svoje dítě. Ale dítě z vesnice by mělo využít tu šanci, vyběhnout ven, vylézt na strom, vymyslet s kamarády nějakou „výpravu“, prostě zahodit mobil, odlepit se od počítače a jít si užít dětství.

V jedné písničce se zpívá (oranžová Hosana) „Ochraňujte vaše děti, ať jim dětství neuletí…“ a já k tomu přidávám: ať mají co vyprávět, až se jednou jejich děti zeptají: „A tati/mami, jaké dětství jsi měl/a ty?“

Zobrazeno 1872×

Komentáře

Pitka

Často také nad tím uvažuji. Co budou vyprávět? O víkendu mě ale potěšila jedna věc. Byla jsem ve společnosti mládeže, dětí, byl to skautský závod. Byly chvíle, kdy družiny měly volno, když přiběhly nebo měly vybíhat. A já procházela sem tam kolem a neviděla jsem nikoho, kdo by jen tak seděl a ťukal do telefonu a bavil se tím, zaháněl nudu!!! Byla jsem radostná.:)

Ludmila Sobotková (Lidunka)

@Pitka Je fakt, že když se dětí na praxi ptám, co dělaly o víkendu a řeknou, že byly s kamarády venku, tak mám taky radost! (ale už se radši neptám, co dělaly, abych se nedozvěděla, že seděly vedle sebe na lavičce a pařily něco na mobilech) :D

Zobrazit 9 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková